Jaroslav Doubrava

Eva Pilarová   Potkala jsem léčitele….

Vyprávění Jaroslava Doubravy mě velmi zaujalo. Kromě toho jsem se cítila po sezeních s ním naprosto zdravě. Zkrátka báječně! Jenže ….. Moji dobrou pohodu začalo cosi nahlodávat. Nejde náhodou v mém případě o onen zmiňovaný placebo efekt? Jedno moudré přísloví praví:

”Důvěřuj, ale prověřuj.”

Proto jsem se zkontaktovala s několika lidmi, o kterých jsem se dověděla, že jim Jaroslav Doubrava pomáhal. A vyptávala jsem se.

*****

Jaroslav Krojidlo

Pane Krojidlo, kdo vás přivedl na myšlenku vyhledat pomoc léčitele?

Kamarád. Řek mi, že se učil s nějakým Jardou Doubravo- vým, že von těď léčí, tak za ním zajedem. Já sem nemoh tehdá mluvit, nevydal sem ze sebe slovo, měl sem ty hla- sivky zalemtaný nikotýnem.

Bral jste tehdy tu návštěvu s rezervou nebo jste panu Doubravovi věřil?

Já sem mu věřil.

Jak na vás působilo první setkání?

No, první setkání, když jsem vod něj vodcházel, líp se mi dýchalo a dokonce sem líp viděl. I ten zrak se mi zlepšil.

Za jak dlouho jste pocítil úlevu, co se týkalo vašeho krku?

První den. Určitě. A pak, on mi řek, pan Doubrava, že budu muset k němu dojíždět častějc, zezačátku dvakrát denně, pak jednou denně a po čase jsem začal mluvit, tak sme si spolu dali slivovici.

To je sice všechno skvělé, ale já jsem slyšela, že jste se léčil také na Bulovce.

Já sem se napřed léčil v Nymburce a pak mě poslala paní doktorka na Bulovku, že tam má známýho pana profesora Průchu. Já tam přijel, von si mě prohlíd, celej tým si mě prohlíd, koukali mi do krku všichni ti asistenti a pak mi řekli verdikt. Že to budeme muset dělat operativně, že místo tohodle hrtanu, že mi dají porcelán a udělají mi tady kanylu. Já se toho lek a ptal jsem se, jestli by to nepomo- hlo u léčitele. A von řek ten profesor Průcha, že čtyřicet let, co dělá primáře, že eště neviděl, aby rukama někdo vyléčil tak šílenou rakovinu hrtanu. Já sem měl obavy, protože mám cukrovku, mozkovou příhodu, tak sem se ho ptal, jak to bude dlouho trvat, on řek sedum a půl hodiny, povídám, to já vám tady škrábnu na stole.

“Nebojte se, my si vás tady pohlídáme, pane Krojidlo”, řekli voni a pustili mě domů, abych seznámil rodinu s mým pří- padem, co mi budou dělat. Tak sem jel domů. V neděli sem pak zajel k bráchovi a eště sem vzal sebou syna, to- mu bylo mezi patnácti a šestnácti a jeli sme na tu Bulovku. Já tam přišel, teďka sem tam viděl ty spolupacienti, byl tam nějakej policajt z Kolína a ten měl ten porcelán a udělanou kanilu. A von povídá:

“Co tady děláš Jardo?“

A já povídám:

“ Heleď, já tady na to kašlu, já se nenechám takhle řezat, já se seberu a du pryč”.

Von v momentě letěl za doktorkou, která mě měla na starosti a povídá:

“Paní doktorko, von chce utýct!”

Vona přilítla, já už měl sebraný věci, vona začala domlou- vat synovi, ať mě přesvědčí, ať prej neutíkám jinak zemřu.

Mýmu bráchovi říkala:

“Ono je to s ním opravdu vážné!”

A brácha povídá:

“Heleďte se paní doktorko, to chcete, aby vám tady v ne- mocnici vyskočil z okna, nebo co?”

A vona povídá:

“No nechci.”

A brácha řek:

“Až nebude moct dejchat, tak já ho sem přivezu osobně.”

Tak sme vodjeli a hotovo.

Ale nadalo mi to stejně a po těch léčebnejch zákrokách pana Doubravy sem jel na jeho doporučení k nějaký paní doktorce Valáškový do Sanopsu, aby mě prohlídla krk.

“ A co říkal pan Doubrava?” chtěla vědět ta doktorka.

“No, že už je to lepší, ale že na Bulovce mě chtěli opero- vat, že mám silnou rakovinu hrtanu.

A ona povídala, že jestli to bude nutný, musím ten zákrok podstoupit a já:

“No dobře, ale na tu Bulovku, nezlobte se, nejdu, už jenom kvůli tý vostudě, že jsem votamtaď utek.”

A voptal sem se, jestli by mě nemohli voperovat v Sanop- su. To prej momentálně nejde, pan primář je na Krétě nebo kdesi v Řecku, ale je tady sestra z Karláku a ta mě prej doporučí. Tak mě teda doporučila a nějakej asistent mě prohlíd a že si tam na chvilku lehnu, že mě vemou vzorek. Tejden sem tam pobyl, poslali mě domů, abych si za další tejden přijel pro ten vzorek, tak jsem přijel, výsledky ještě nebyly hotový, abych prej přijel za další tejden. Bylo mě to divný. A když sem tam nakonec přijel, řekli, helejte, máte to dobrý, tak jsem jel za panem Doubravou a ten mi povídá:

“Teď byste měl jen poděkovat tomu panu primářovi Průchovi na Bulovku.”

Já sem se sebral a jel na tu Bulovku a šel po mě mráz, když sem to tam viděl. Protože sem si vzpomněl, že když sem tam byl minule, umřel tam jeden pacient. Prostě ho nekrmili, ale von si to udělal sám, voni ho pouštěli na vycházky do města, von se vrátil, jestli tam něco vypil nebo co, prostě si takhle šáh a vytrh si tu kanilu z toho. Tak sem ho krmil a povídám:

“Pane Vácha, musíte aspoň trochu jíst, dyť takhle musíte umřít, to tělo musí z něčeho žít!”

A von začal jako že ne a prskal to na mě a přišla ta hlavní sestra a povídá:

“Pane Krojidlo, vy ho krmíte?”

A já říkám:

“No, když vy mu donesete jídlo, za chvilku ho znova vod -nesete, tak ten pacient sám zájem nemá!”

A vona, no my sme nevědělli, že byste mu moh takhle pomáhat, tak povídám:

“V nemocnici sem, že jo, tak abysme si nepomohli v nemocnici, tak to už je vrcholř”

To sem si jenom tak vzpomněl a teďka jak mě polil ten studenej pot a viděl sem tam ty pacienti, potkala mě ta hlavní sestra a ptala se koho hledám, já že pana profesora Průchu a vona že ten už je v důchodě a já povídám,že sem mu přišel “poděkovat” a v tom šel kolem ten asistent, ten, co mě měl dělat tu operaci a povídá:

“Neležel jste tady u nás v nemocnici?“

A já povídám ležel a von povídá a neutek ste nám vocaď a já povídám utek a von povídá:

“Vy mluvíte!”

“Mluvím!”

“Můžu se vám podívat do krku?”

“Bezevšeho.”

Tak sem šel do ordinace, votevřel se pusu a von v mo -mentě svolal všechny ty asistenty a povídá, tendle pan Krojidlo, měli sme mu dělat tu voperaci, dát mu ten porce- lán do krku, tu kanilu, no a podívejte se jak von mluví, žádnej pan profesor Průcha na to nemá patent. A ptal se mě kdo mě léčil, já řek, že Jaroslav Doubrava a von jestli mu dám adresu, tak sem mu ji dal a taky sem tam dal taky plakátky pana Doubravy, každej si to hned vopisoval, ale nevím, jestli se někdo přihlásil. A ještě bych chtěl říct, že mezi prvním vyšetřením a tím, než sem šel na ten Karlák, tak uplynulo asi třičtvrtě roku, co sme dělali s tím krkem. No, ono se to zlepšilo hned, ale pak se to ještě dotahova- lo. A bylo velký štěstí, že se to neřezalo. A to si představte, že pan primář Průcha vyhrožoval zkraje panu Doubravovi, že na něj podá trestní oznámení pro ohrožení života!

( V té chvíli mě přejel mráz po zádech a po chvíli ještě jednou, to když jsem si uvědomila, jak všechno mohlo být jinak, kdyby se s panem Doubravou mohl před pár léty sejít pianista Rudla Rokl ……. )

Z mých neveselých myšlenek mě vyrušil hlas pana Krojidla:

“Teďko si pudu dát na zápraží jedno cigárko.”

Kolik kouřite denně?

Třicet cigaret.

Jakou značku?

Já si balím dé jedničku. Koupím si pytlík, kterej stojí 168 korun, k tomu dutinky, který stojej 28 korun, ty si musím koupit dvoje, jedny nestačej ….

A není vám trochu líto té energie a té práce, kterou do vás pan Doubrava vynakládal a vy si to ničíte tím, že báňáte jak fabrika?

Není, není……

Upřímná odpověď……

To si dám kafíčko, cigárko, pivíčko, vodku, v hospodě těch šest piv a du spokojeně domů.

Kromě toho, že kouříte, tak navíc v hospodě dýcháte ten puch……..šílenej!!!

No jo, dejchám, dejchám ..…mě to nevadí.

A jak se vám zpívá?

No bezvadně! Mám rád country písničky a dechovku. Já sem hodně dělal, dřevorubce, v lese sem se nadřel, barák sem postavil, bydllím v Sokolči, to je asi vosum kilometrů z Poděbrad, jak je tam ten zkušební železniční vokruh. A vždycky sem si rád zazpíval. A sem rád, že můžu zpívat furt dál.

Po tomto rozhovoru jsem musela dát panu Doubravovi doplňující otázku. Lékaři říkají, že když se někdo takto “zázračně”uzdraví, je pouze otázka času, kdy se choroba vrátí. Můžu znát váš názor?

Po osmi letech, člověk, kterej měl přijít o hlasivky, těch osm let hlenů po krku, kuckání jídla trubicí ven a odpornosti při pohlavním styku s vlastní manželkou, tak člověk kterej bez těchdle problémů osm let žil i když ho potkala cukrovka, potkala ho mozková mrtvice, ale to může potkat každýho člověka, k tomu nemusí mít rakovinu hrtanu, tak zaplať Pán Bůh za těch osm let! I kdyby někdo chtěl říkat, že je to náhoda, výjímka nebo něco podobný -ho, tak to není pravda! Když si představíte, že teď je mu pětačtyřicet let, chlap v nejlepších letech a má mít v krku hadici, ze který občas vyllítne hlen……ať se někdo zkusí milovat s ženskou, ta ženská, ať by byla sebesvatější….

mě by se votočil kýbl, kdyby na mě vylítly ty sračky z plic a byl sem setsakramentsky voddaná ženská ….todleto, když se chlapovi veme, tak většina chlapů pomalu končí se životem. Vývod z toho krku, ten slavík, to není jenom ona samotná skutečnost, že člověk nemůže mluvit, to jsou další a další dopady,. A když už nic jinýho, tak blbý pohledy lidí, s kterejma člověk mluví, to všechno sebou nese právě to, vo co už se lékaři nestaraj a v čem nechaj toho člověka lítat samotnýho.

——————————————————————————–

Miloš Macourek spisovatel a scenárista

Pane Macourku, jak jste přišel na myšlenku zavolat na po- moc léčitele?
Léčitele si člověk nevolá na pomoc jen tak z legrace, váhá, dlouho váhá, protože jsou lékaři. To v první řadě. Ale jde-li člověku o život nebo pokud si myslí, že mu jde o život, pokud je ta choroba tak vážná – a tahleta choroba o které si teď povídáme je vážná – tak člověk si chce tu svoji lé- čebnou kůru nějak pojistit ještě někde jinde než v nemoc- nicích. A tak přišel na pořad dne léčitel. Měl jsem velké štěstí, seznámil jsem se s ním díky laskavosti svých přátel. Když se objevil, bylo mi jasný, že to opravdu léčitel je. Poznal jsem to po několika vteřinách, kdy na mě položil ruce. Během chviličky mi propotil košili.
Jak dlouho trvalo než jste pocítil nějakou úlevu, kdy jste zase dostal chuť do práce a začal se těšit na to všecko kolem?
Já vám to povím od začátku, protože průběh celý tý cho- roby byl dost netypickej, všechno to totiž začalo dost kuriozním způsobem. Letěli jsme s režisérem Vorlíčkem do Číny, protože šlo o kooprodukční projekt, o komedii Mach a Šebestová, ke který se Číňani přidali. My jsme museli do Pekingu a ten let, ten dlouhej let, mě způsobil plicní embo- lii. Po návratu domů jsem skončil na specielním plicním oddělení, kde mě začali tý embolie zbavovat. To bylo v prosinci 2000. Začali mě ředit krev. Léčba trvala poměrně dlouho. Vyskytly se další a další potíže, nový a nový kom- plikace, až jsem skončil v nemocnici, kde procedury vyše- tření už byly zaměřený na něco jinýho. Už začali zdroj tý choroby hledat někde jinde, už to nebyly jen ty plíce. A pak se došlo k diagnóze, která mě samozřejmě naprosto sklá- tila. Mám rakovinu. A když se to slovo vyslovilo, obešla mě hrůza. A v tom okamžiku byl konec s nějakým zájmem o práci a o to, co se děje kolem. Byl to velkej problém, psy- chicky se s tím vyrovnat. A tehdy nastoupil pan Doubrava, to bylo v březnu 2001. On se mnou chudák musel pod- stoupit to obtížný období, kdy jsem byl absolutně down. On mě musel napřed dostat z psychický krize. To se mu daři- lo, ale šlo to strašlivě pomalu. Pak nastalo období, kdy mě začali ozařovat. To ozařování mě zřídilo příšerným způso- bem, to vám tedy řeknu. To bylo nejhorší, co jsem – tedy stran zdravotnictví – zažil. Protože oni mě spálili hrtan, já jsem nemohl polykat a plně mě odbourali žaludek. Všechno, co jsem měl rád, jsem začal nenávidět, protože to všechno chutnalo jako kdybych olilzoval autobaterii. I to nejlepší jídlo, který mě třeba moje žena dělala ve snaze vyhovět mý chuti, kterou znala za těch padesát let man- želství, tak to všechno šlo prostě do háje. Mě nechutnalo vůbec nic a já jsem věděl, že když přestanu jíst, začnu hubnout. A přesně to se nesmí stát. Takže jsem jedl i když mě nechutnalo. To všechno se mnou musel pan Doubrava vytrpět a trpělivě mě nabíjel energií. A díky jemu jsem se z toho pozvolna, jakmile skončilo ozařování, začal dostávat.
Ale to pořád ještě nebyla ta doba, kdy jsem začal mít chuť do práce. A on mě pořád hlídal.
Jak často k vám chodil?
Chodil ke mě denně, z čehož jsem usoudil, že moje situa- ce opravdu není dobrá. V nemocnici mě nikdy neodpově-děli na otázku, jak je ten karcinom velkej. A já jsem začal tušit, že ten karcinom je opravdu velkej a že to bylo na poslední chvílku. A že ta Čína, i když jsem zuřivě nenávi- děl co se stalo, kvůli který jsem dostal tu embolii, mě svým způsobem zachránila. Že jsem mohl být nakonec strašně rád, že jsem tam vůbec jel, že se tou embolií přišlo na to, jak jsem nemocnej.
Takže: protože jsem cítil, že ten karciom je velikej, souhla- sil jsem, aby léčba pana Doubravy byla denní, v sobotu i v neděli. Teprve později jsme si udělali neděle volný. No a právě proto, že docházel denně, dostal jsem se z toho myslím tak asi 14 dnů po skončení ozařování.
To znamená, že začátkem června už jsem byl natolik dobrej, že jsem začal mít zájem, že jsem začal mít duševní zájem, že jsem vůbec byl schopen nějaký duševní činnosti. Já jsem na tom opravdu byl strašně špatně, nebyl jsem vůbec schopen číst……. já jsem byl rád, když jsem na- jednou začal mít chuť na detektivku.
Ale koncem června už jsem začal psát svoje věci…… Ale ten propad, ta pauza byla obrovská, my začali s panem Doubravou v březnu a teprve po čtyřech měsících jeho usilovné práce jsem začal denně sedat k psacímu stolu a začal jsem pracovat. No a jak to potom šlo nahoru, to bylo obdivuhodný, plnil jsem postupně všechny svý dluhy, odevzdával jsem knížky do Albatrosu, odevzdal jsem scé- nář, začal jsem psát scénáře, který jsem dlužil Bontonu, kreslenýmu studiu atd., až jsem se vrátil k normální čin- nosti a v té – díky panu Doubravovi – pokračuju.
Dovolte mi ještě otázku, předpokládám, že jste doposud pod lékařským dohledem. Jak se tvářili doktoři, když u vás viděli takové zlepšení, připisovali si to jako svoji zásluhu nebo věděli, že máte pana Doubravu? Nebo konstatovali, že při této chorobě jeden nikdy neví?
To zajímavá otázka ……. No, já začnu takhle. Počet ozařo- vání nemůže být nekonečnej. Maximum, jak mě řekli, je třicet ozařování a oni mi okamžitě nasadili to maximum. Po skončení mě udělali kontrolu, cétéčko, jak se u nich říká. To je centrální tomograf a navíc ještě ten drahej způsob, to je PET kamera, jediná v republice. A po těchto kontrolních vyšetřeních mi řekli, že bohužel, těch ozáření bylo málo. Nestačilo to. A víc mi dát nemůžou, protože by mě to zabi- lo. Chemoterapie v mým věku nemá smysl, protože po sedmdesátce nezabírá. Bude prý nezbytná operace.
Tak jsem se ocitl na neurochirurgii, kde zjistili, že karcinom je v nebezpečné blízkosti páteře. A oni začali být takoví nějak nejistí, jestli vůbec tu operaci jo nebo ne. Já jsem se zděsil, protože jsem si říkal, že když tak váhají, je to asi beznadějný. Ale oni váhali úplně z jinejch důvodů! Oni váhali, protože ten karcinom byl menší! Tehdy jsem pochopil, že je to zásluha pana Doubravy. Lékař, který tento můj stav zjistil, řekl, že je nepochopitelný to, co se stalo, ale stalo se. No, já jsem jim o panu Doubravovi neřek, ono se to dobře neříká, já jsem to tajil od začátku, protože vím, že mezi doktorama je taková nevůle, taková averze vůči léčitelům, že bych zbytečně komplikoval situaci. Ať si myslej, že je to jejich zásluha, my víme svý!
Ale ještě k panu Doubravovi, na jedné straně pohádkový čaroděj Dobroděj, který tahá lidi hrobníkovi s lopaty a dává jim novou naději, na druhé straně neuvěřitelné dynamo, sršící aktivitou, oplývající fantazií, humorem a talenty všeho druhu, hudebním stejně jako literárním, člověk udivující vědomostmi z desítek oborů lidské činnosti, počínaje medicinou, přes rybolov a myslivost, ale i výrobu textilu či zpracování čaje, až po výrobu jelítek a jitrnic, to všechno je Jaroslav Doubrava, fenomenální zjev, jaký člověk potká pokud má štěstí jednou za život. Má bezpočet zájmů a koníčků, chtěl by psát povídky, chtěl by studovat klasickou kytaru, chtěl by ….…. je toho strašně moc, co by chtěl, ale to všechno ustupuje do pozadí, jde-li o onu výše zmíněnou úlohu čaroděje Dobroděje. Tehdy rázem zapomene na své soukromí, na čas a často i na únavu a uhání do Brna či Ostravy, Vídně nebo Göteborgu, kanad- ského Toronta či texaského Houstonu, aby pomáhal lidem bojovat s nemocí, aby je zbavoval bolesti, aby je zachraňo- val před smrtí, často v poslední chvíli.
Poznal jsem to na své vlastní kůži a opravdu nevím, jak mu za všechno poděkovat.
A co na to pan Doubrava?
Největším nedostatkem scénáře našeho života je fakt, že ho nepíšeme my.

——————————————————————————

Jaroslav Šaršok

Snad jen scénárista, který si libuje v hrrorech, by vymyslel příběh podobný tomu vašemu. Kolem vás je naprostá pohoda, spokojenost, ale pak se pomalu blíží den s datem 23. prosince 1992. Vyprávějte, prosím.

Nikdy před tím jsem nebyl nemocen. Vážil jsem pětadeva- desát kilo, sportoval jsem, hrál fotbal, hokej, volejbal, ping-pong a to jeden čas i závodně. Až do roku 1992, kdy mi by lo jedenatřicet let, jsem netušil, že by se mi mohlo něco podobného stát, že můžu něco takového prožít.

Začalo to tím, že jsem se skoro nemohl hýbat, nemohl jsem se ohnout, abych si zavázal tkaničky u bot, navíc mě strašně bolelo – jak se lidově – říká v kříži. Měl jsem svalové křeče, kdy jsem vlastně už ani pomalu nemohl mluvit. Ale stále jsem chodil do práce, různě jsem bolest zastíral, nechtěl jsem, aby to na mě bylo znát. Ráno jsem se ve velkých bolestech půl hodiny rozcvičoval, abych byl schopen dojít těch necelých 100 metrů do zaměstnání. Někdy jsem měl dojem, že nebudu moci udělat ani krok. Toho 23. prosince, kdy jsem se s velkou námahou dostal do práce, jsem už neměl sílu nic předstírat, nemohl jsem nic. Ani pořádně hovořit. Měl jsem křeče ve svalech. A to je stav bez možnosti nějaké té akce a reakce. Proto jsem požádal kolegy, aby mě odvezli do nemocnice.

V nemocnici mi lékaři řekli popravdě co mi je, co mě čeká. Vlastně jsem se během hodiny dověděl, že mám rakovinu a že do půl roka tady taky třeba nebudu. Že musím prodělat jak různé operace, tak i chemoterapii a ozáření. Doktoři tomu sami nevěřili, že přežiju, ale protože jsem byl mladý, měl jsem zdravé ledviny, játra, srdce, tak na mě vyzkoušeli chemoterapii tím stylem, že tak vysoké dávky, které jsem dostal já,  jak jsem pak pochopil, tam nikdo před tím nedostal. Přitom jsem nesnědl špičku rohlíku, nic jsem nevypil, vlastně jsem se nemohl ani pohybovat. Nic. To vám je celý týden špatně.

Po roce 89 se už dostávaly do podvědomí lidí zprávy o léčitelích. Já jsem vždycky věřil, že existují lidé, kteří mají v sobě něco nadpřirozeného, nevím co to je, netuším jaké jsou to schopnosti, ale věřím, že tito lidé ty schopnosti dokážou správným způsobem využít. Manželka mi hodně v té době pomáhala, byla mi velkou oporou, když jsem byl v nemocnici. Přes příbuzné z Chrašťovic získala kontakt na léčitele Jaroslava Doubravu. Později, když jsem se s Járou seznámil blíž, zjistili jsme, že jsme vlastně vzdálení pří- buzní! Do té doby jsme o sobě vzájemně neměli ani tušení.

V nemocnici jsem nemohl říci popravdě, že jedu za léčitelem. Jednou jsem se totiž zmínil před zástupkyní primáře, že se do- mnívám, že jsou zde i jiné možnosti než chirurgický nůž a che- mikálie. Na to mi sdělila, že toto je třeba řešit, že musí zavolat všechny rodinné příslušníky, aby mě domluvili. Což také udělala, ale beze mně. Mě se ten postup nelíbil, proto jsem se rozhodl sám. Aby mě na pár hodin pustili z nemocnice, vymyslel jsem si, že musím zařídit nějaké osobní věci. A společně s manželkou a bratrem jsme odjeli k léčiteli.

————————————————————

Zdena Zderadičková

Paní Zderadičková, co předcházelo tomu, že jste vyhledala léčitele?

V nemocnici po rentgenu si se mnou sedl lékař, operatér, který mi podle snímku namaloval a vysvětlil, že třeba můžu i přijít o prso, když budou metastáze. Tedy on to takto hrubě neřekl, naopak, řekl to hezky, použil termín “hrášky”. Dokonce připustil, že by to mohlo být pouze povrchové. S tímto pak jdete na operaci, probudíte se a nevíte jak to do- padlo. Jestli je to pozitivní nebo negativní, jestli máte prso nebo nemáte……   oni totiž dávají nejprve malou narkózu, vezmou vzorek a na sále hned dělají rozbor. A podle toho pokračují dál. Pacient je tak ušetřen dvojitého stressu, ale o to větší šok nastane, když se probouzí. V mém případě jsem se dověděla, že mi prso nevzali, že “to teklo do ruky”.

Mě to ze začátku tak úplně nedošlo, ale když jsem se do- věděla, že mě čeká nejen ozařování, ale také chemotera- pie, dostala jsem takový záchvat, že musel přijít doktor a dát mi injekci. To ozařování, to si člověk říká nějak to pře- žiju, ale chemoterapie, to byl pro mě šok. Ne, že bych se bála, to ne, pocit strachu jsem neměla, ale to tělo se jaksi samo zhroutilo, aniž bych tomu pomáhala.

Pak začal kolotoč. Ráno jsem chodila do nemocnice, vpo- ledne domů, sednout nebo lehnout, abych odpočívala, pak chemoterapie a tak pořád dokola. Do toho přišel můj muž s návrhem, že by mi přivedl léčitele, že bratranec jeho spolu- pracovníka ví o jistém panu Doubravovi.

————————————————————

Jana Škarková

Jano, ráda jezdíte na koni , jezdíte skvěle, ale přesto k nějakému pádu došlo ……

Občasným pádům s koně se člověk nevyhne. Já jsem jezdila od malička, až jednoho dne jsem spadla tak šikovně, že jsem se nemohla postavit. V kolínské nemocnici jsem se dověděla, že mám zlomeninu lýtkové kosti i kotníku. Nárovnávali mi to a nejprve řekli, že operace nebude nutná. Jenže do druhého dne se to nějakým způsobem pohnulo a k operaci přece jen došlo. Po operaci řekli mámě, že nevědí, co se mnou bude, že chodit, to je otázka. A že je dost možný, že budu mít kratší nohu a jestli se mi to zahojí, tak to bude zázrak. Tatínek prohlásil, že teda půjdu k léčiteli. No já samozřejmě smích, že když na mě léčitel vybalí nějakou pružinu, že se tam rozesměju a budu si připadat jak pitomec. Když jsme k panu Doubravovi přijeli, pružiny se nekonaly, ale pan Doubrava mi přiložil na oteklej kotník kapesník a přes kapesník na něj sáhnul. Tak to brnělo, až to bolelo. A já jsem si jen říkala, aby už ty ruce sundal, že to nevydržím. Když je konečně sundal, dost jsem si oddechla. A oteklý  to bylo míň a po každé návštěvě ještě míň.